Nechte mě hádat. Říkáte si, co je tohle za blbost. Nedívat se do zrcadla? Maličkost, kterou si není třeba odepírat. Vždyť je důležité vědět, že vypadáme k světu. A stejnak, dělají to všichni, několikrát denně. Ale to je právě ten problém. Děláme to tak často, automaticky, že o tom kolikrát ani nevíme. Jako bychom byli naprogramovaní.

Ruku na srdce, když by to byl takový nesmysl, kterým nemáte čas se zabývat, na zrcadle byste měli být v tom případě nezávislí. Je to tak?

Hm, a tady je ONEN háček. Vyzkoušet si žít nějakou dobu bez něčeho, na co jsme zvyklí (a nemusí se jednat jen o zrcadlo, ale cokoli jiného) má za cíl jediné – zjistit, jak moc jsme na tom závislí. A jakákoli závislost nás v menší nebo větší míře omezuje. Jedině když závislost a nezdravé tendence zpozorujeme a budeme si jich vědomi, pak jsme schopni se od problému odpoutat a pomalu si budovat zdravější návyky.

 A to je ve zkratce celé. Berte to jako malý experiment, který vám poodhalí kus vašeho méně vědomého já. Když to, co děláme, začneme provádět vědomě a tady a teď, pak dáváme životu jiný, živější a plnější rozměr. Vždy buďme přítomni tělem, duší i myslí. Jen tato „maličkost“ dělá obrovské rozdíly.

Nelekejte se, postupně se vám touto změnou ve vnímání a prožívání poodhalí další nutkání, která máte. Nejdřív je pozorujte, pak je přijměte – jsou (zatím) vaší součástí. Pokud si uvědomíte, že už je ve svém životě nechcete, že vám nejsou prospěšné, rozlučte se s nimi a nechte je volně odejít. Ale nelpěte na tom. Tím byste docílili jen opaku. Jen jim dejte zelenou k odchodu a sledujte, jak vás opouští.

Ale zpátky k našemu konkrétnímu příkladu – zrcadlu. Vím, že žít několik dnů bez pohledu do zrcadla je proveditelné v plné síle asi jenom, když je člověk nemocný. Přeci jen chodíme do společnosti, práce, školy atd. A není třeba zbytečně „strašit“ ostatní podivným účesem, špinavou pusou, zbytky jídla uvízlými mezi zuby atd.

Ovšem, když jsme nuceni zůstat nějakou dobu doma, tady přichází naše šance. Šance zjistit, jak moc jsme posedlí svým vzhledem a neustálým kontrolováním. Jednoduše si nastavte pravidlo, že se nebudete určitou dobu (doporučuju týden) dívat do zrcadla.

První dny to bude těžké, pravděpodobně se několikrát přistihnete, že vám pohled k vašemu odrazu stejně nevědomky sklouzne. Ale se silným odhodláním nastanou divy. Po nějaké době se s velkou pravděpodobností na zrcadle staneme méně závislí. Přistihneme se, že koukat se do zrcadla vlastně ani nepotřebujeme. Minimálně ne tak často. Tak proč to teda děláme?!

A o to právě jde. Cílem tohoto cvičení není nic jiného než si uvědomit, jaké návyky máme a jak silně jsme naprogramovaní. Já jsem si kolikrát uvědomila, až když jsem koukala na svůj odraz v zrcadle, že se tam dívám naprosto bezdůvodně. Nic mi to nepřináší. Ani nevnímám, proč to dělám. Jistě, je to jen maličkost, kterou se nemusíte zabývat. Ale je to zároveň zajímavý průzkum, který vám o sobě může hodně prozradit. A co je život ve výsledku jiného než změť maličkostí?

P.S. Nezapomeňte tuto metodu po menších částech aplikovat do svého každodenního života – odolejte tendenci neustále se kontrolovat v zrcadle a vydržte se neohlížet po svém odrazu v oknech aut a obchodů, které míjíte. Dělejte to vědomě, se záměrem a svou plnou přítomností. Jedině tak můžeme být svou nejlepší verzí.