VENDULA JINDROVÁ

Na úvod vám prozradím, že trémy se jen tak nezbavíte. Minimálně já jsem se jí dodnes úplně nezbavila a myslím, že ostatní v mém okolí také ne. Ale je tréma a pak je TRÉMA. Záleží, jak na ni nahlížíte. Já na trému nahlížím jako na něco, co mi může pomoct – je to pocit mírného stresu, nejistoty, nadšení a vzrušení dohromady. A tohle všechno nastává z toho důvodu, aby nám to pomohlo – alespoň pokud víme, jak s tímto stavem naložit. Jinak se z kamarádky trémy může stát nepřítel TRÉMA, a to nechcete.

Já se rovnou přiznám, že rozhodně nejsem žádný profík, který by denně veřejně vystupoval a ještě si v tom liboval. Nemluvím pravidelně před desítkami nebo stovkami lidí, nejsem manažerkou firmy, která má v popisu práce prezentovat projekty atd. Přesto se i obyčejný smrtelník za svůj život chtě nechtě ocitne v několika situacích, kdy jeho výkon sleduje několik párů očí.

Pro mě to byly konkrétně především koncerty pro desítky až stovky diváků, vystupování a prezentace v novém kolektivu, rozhovory se zahraničními spisovateli v cizím jazyce, práce v kavárně, kde jsme hlásili, někdy až vykřikovali hotové objednávky a nakonec také práce v obchodě Lush, která je celá především o otevřeném přístupu k zákazníkům a dovednosti oslovit je a věnovat se jim.

Já jsem byla pravým opakem člověka, který by se jen tak s někým začal bez zábran bavit. A najednou toto bylo na mém denním pořádku a já si k tomu musela nějakým způsobem najít svou cestu. Byla to upřímně jedna z nejlepších lekcí mého života, ze které těžím doteď! Proto jděte do toho, co vám třeba i nahání strach. Takovéto výzvy nás posouvají nejvíce.

Ono se to na první pohled nezná, ale jsou situace, kdy méně diváků je ta horší varianta, což je zvláštní, protože by to podle běžného úsudku mělo být spíš naopak. Více lidí – více očí mě sleduje – větší tréma. Ale to ne vždy platí, minimálně u mě ne. Takže se nenechte zastrašit větším počtem, kolikrát to není až tak hrozné. A naopak nepodceňujte menší akci, při které vlastně o nic nejde.

Ale nyní už k mým RADÁM! Věřím, že alespoň jedna rada s vámi bude rezonovat a bude vám dávat smysl. Pamatujte, práce s trémou je dlouhý proces, jehož výsledky pocítíte za delší dobu. Ale vyplatí se vytrvat, věřte mi.

• Pravděpodobně jste už slyšeli, že si máte představit publikum nahé. To je jedna z nejčastějších rad vůbec. Upřímně, tahle mi vůbec nepomáhá. Ale co já vím, třeba na někoho funguje?
• Uvědomění, že jemná, chvilková nervozita je dobrá, vítaná. Zkusme ji využít ve svůj prospěch – je tu z určitého důvodu, aby nám pomohla dostat z nás to nejlepší. My ji přijímáme, víme, že vyšvihne náš výkon na úplně jinou úroveň.
• Sebevědomí. Zdravé sebevědomí – člověk si prostě musí věřit. Musí z nás vyzařovat, co zastáváme, čemu věříme, kým jsme a že jsme ztělesněním našich představ. A to se uskuteční jedině, když prozkoumáme každý kout našeho já.
• Přijetí. Spousta stresu odpadne, když přijmeme současnou situaci, onu nepříjemnou skutečnost takovou, jaká je. Vydržíme v ní, nebudeme se snažit ji hned měnit. Pokusíme se s ní spřátelit. Nic netrvá věčně, proto si můžeme být jisti, že ani tato chvíle, která nám přijde jako středobod vesmíru, za chvíli pomine a bude pravděpodobně jen mlhavou vzpomínkou, na kterou si možná za pár měsíců či let ani nevzpomeneme. Tak nač se tolik trápit?

• Připomenout si, co nejhoršího se může stát. Vážně, co nejhoršího se může stát? Člověk zjistí, že až na trapnou chvilku, „hrozné“ přeřeknutí, zakopnutí nebo zaseknutí se nemůže stát nic zlého. Navíc, na vše stejně přihlížející diváci do večera zapomenou. Vždyť si jen vzpomeňte sami na sebe, když jste byli svědky něčeho velmi trapného. Dobře, v ten moment se tomu asi zasmějete, historkou pobavíte kolegy v práci a rodinu u večeře, ale to je asi tak vše, že?
• Být nestranný účastník. Jen pozorovat. Uvědomit si, že každý z nás je jen součástí všeho kolem. Na co já osobně nedám dopustit, to je připomenutí, jak jsme malinkatí v porovnání s celým vesmírem. Jak malicherné jsou moje problémy, moje aktuální situace. Na celém světě se právě v tenhle moment odehrávají mnohem důležitější akce / rozhodnutí, než ta moje – čeho se já můžu bát v porovnání s celosvětovými, opravdu závažnými problémy? Vesmír se opravdu netočí kolem mě.
• Uvolnit se a snažit se užít si to. Když se na nějakou situaci dívám zpětně, pomalu bych si tu chvilkovou pozornost i zopakovala. Je dokázáno, že máme jen prvních pár vteřin na to, abychom diváky/okolí zaujali. V tento krátký okamžik se přihlížející rozhodnou, zda jim stojíme za pozornost, nebo zda nás už dál nebudou vnímat a budeme pro ně spíše kulisou. Takže ono nás ve výsledku až tolik lidí plně nevnímá. Což mě osobně velmi pomáhá – vědění, že např. ze 40 lidí mě sleduje pouhých 20 (a to jsem podle mě ještě hodně optimistická).
• Prezentujte / vystupujte upřímně, na nikoho si nehrajte. Dejte do toho své srdce. Ti, co vás neposlouchají, opravdu neposlouchají a ani poslouchat nebudou. Vy jste jim naprosto ukradení včetně toho, co řeknete – ať už správně, nebo ne – jim je to šumák! A to je osvobozující!

Na úplný závěr si dovolím přidat tematický úryvek z Deníku jóga matky:

Před mnoha lety se reportér zeptal Churchilla a jednoho svámího, jak to dělají, že nemají problém vystoupit před stovkami lidí a mluvit. Je totiž známo, že lidé se nejvíce bojí mluvit na veřejnosti. Churchill odpověděl: „Představím si, že ti lidé, ke kterým mluvím, nic nevědí a že já vím více. Pak to jde samo.“ Svámí na tu samou otázku pravil: „Představím si, že ti lidé, ke kterým mluvím, tvoří jednotu. Že jsme jedním. No a strach zmizí, neboť nejsme odděleni jeden od druhého. Tak proč bych se bál?“